|
FRIES, JAKOB FRIEDRICH (1773-1843), byl prostředkovatel mezi Kantem a Jacobim. Stavěl se na odpor spekulativním fantaziím romantických idealistů, ale také svému učiteli Kantovi, z něhož se domníval vycházet, vytýkal nedostatek – kritičnosti; dožadoval se, aby kritika poznání přiznala své meze a aby filosofie byla přebudována v „pevně stojící vědu" (feststehende Wissenschaft). Apriorní formy poznání, jimiž operoval Kant, nám nezaručují objektivní platnost pravdy; objektivní platnost pravdy se totiž vůbec zaručit nedá, neboť nemůžeme překročit meze své subjektivity. Pravda se dá pouze vycítit; temný cit ovšem musí být rozumem vyzdvižen k jasnému vědomí. Na tuto „empiricky psychologickou" stránku našeho poznání prý kritický filosof, tj. Kant, zapomněl. Proto se Fries snažil postavit jeho učení o struktuře našeho rozumu na základnu psychologickou. – Hlavní Friesova díla jsou Nová kritika rozumu (Neue Kritik der Vernunft) a dvousvazková Příručka praktické filosofie (Handbuch der praktischen Philosophie). Jeho učení nemělo mnoho stoupenců; teprve v době poměrně nedávné se k němu přihlásil Leonard Nelson (1882-1927), zakladatel školy „novofriesovské" K bezprostředním žákům J. F. Friese bývá počítán také Friedrich Eduard Beneke (1798-1854), bystrý a zajímavý psycholog a pedagog. [BACK] |